Hochschwab na sněžnicích – tip na výlet

Když chce Pražák v zimě vypadnout na prodloužený víkend ze zabláceného velkoměsta a užít si vícedenní horský přechod, má v podstatě tři možnosti. První z nich je návštěva některého z našich českých pohoří. Ta jsou nádherná, ale sněhu tam bývá většinu zimy pramálo a kavárenských povalečů naopak požehnaně. Druhou možností je odjet nočním vlakem na Slovensko a podívat se na Fatru nebo do Nízkých Tater, klasiku klasik všech českých dobrodružných duší. Ty na tom jsou co do počtu turistů o něco lépe a krásných výhledů a zážitků nabízí mraky. My si však pro náš letošní zimní výlet volíme možnost třetí – rakouské Alpy, a to konkrétně pohoří Hochschwab.

Severo-alpský hřeben Hochschwab je se svou výškou pohybující se okolo dvou tisíc metrů ideální volbou pro zimní dobrodružství. Přechod tohoto pohoří je spíše turistickou záležitostí a lezecké vybavení zde zrovna nevyužijete. Bude vám stačit znalost pohybu v zimním terénu a štěstí na počasí, kterého jsme my při našem výletu bohužel moc neměli. Nějaké to vybavení ale přece jenom potřebovat budete, neměly by vám chybět sněžnice a mačky či alespoň řetízkové nesmeky. Sněhové a ledové podmínky mohou být v tomto terénu dost nepředvídatelné.

Jak se tam dostat?

Doprava na Hochschwab je, ač mé srdce studenta ekologie pláče, nejlepší autem. Z Prahy se dá pod kopec dostat za méně než pět hodin, a cesta po nově dostavěné D3, Budějovice a rakouský Linz je opravdu pohodlná. Pokud vyrazíte ráno, po obědě už nabíráte první výškové metry. Jediné, na co je potřeba si dát pozor, je rakouská dálniční známka. Ale i s ní se v případě auta s rozumnou spotřebou dá dostat do dvou tisíc korun za obě cesty.

Alternativou je vlakové spojení do Mariazellu a místním autobusem do sedla.

Nastupujeme na hřeben

Nástupových míst na námi zvolený rakouský hřeben existuje několik, od nich se také odvíjí různé výstupové trasy. Varianty vedoucí z jihu využívají slabých míst strmější jižní stěny, naproti tomu cesty vedoucí ze severu a ze západu stoupají po mírných zasněžených pláních. My jsme si pro naši cestu vybrali sedlo Styrian Seeberg Pass. Jeho výhodou je luxusní v zimě udržovaná přístupová silnice. Ta nás zavede až do výšky 1246 m n.m. na neplacené parkoviště, které je ideálním bodem pro start tohoto výšlapu. Při našem příjezdu do sedla bohužel převládá deštivé počasí a ani předpověď na další dny nevypadá úplně slibně. Na hřebení hlásí nárazy větru až 100 km/h v doprovodu vydatného sněžení. Čas ovšem kvapí, a tak se i přes nepřízeň počasí vydáváme na cestu. Domlouváme se, že trasu případně upravíme podle aktuálních podmínek.

Z deštivého sedla míříme jižními svahy na vrchol Seeleiten. Nejprve stoupáme po sjezdovkách a déšť se pomalu mění ve sníh. Pod sněhem je ovšem nepříjemná vrstva vytátá až na trávu. Máme lehký strach z hlubokých základových lavin. V půlce stoupání vyměňujeme sněžnice za nesmeky a dáváme si krátkou pauzu. Opatrně kličkujeme sněhem se snahou najít co nejbezpečnější terén a pomalu se dostáváme až na vrchol s křížem. Tam nás ovšem nečekají výhledy do slunného údolí, ale silný vítr vanoucí přes hřeben od severu.

Kde hlavu složit?

Krátce po našem příchodu na hřeben začíná padat tma, je tedy nejvyšší čas začít hledat místo na stan. Nacházíme jsme rovný plácek na lehce závětrném místě a začínáme kopat záhrab. Malá lavinová lopata je nám k tomu velmi dobrým pomocníkem. Práci nám komplikuje jen ten nepříjemný vítr se sněžením. Ve vyhloubeném záhrabu stavíme stan a co nejrychleji se přesunujeme dovnitř. 

Sníh, který se do stanu dostal mezerou pod tropikem, se usazuje na moskytiéře na našich věcech v předsíňkách stanu. Teplota vzduchu venku se pohybuje kolem 0 °C a v zadýchaném stanu je výrazně tepleji, což má za následek pomalé odtávání sněhu na moskytiéře a jeho stékání dovnitř stanu. Největším překvapením je, kolik vlhkosti jsou naše péřové spacáky schopné absorbovat bez toho, aniž by ztratily své izolační schopnosti, a padá legendární hláška „Na tom peří je fakt skvělý, že krásně hřeje i mokrý!“ (Jde samozřejmě o nadsázku, peří ve skutečnosti vlhkostí trpí – pozn. red.)

Následuje rutinní tavení sněhu a odměna v podobě lyofilizovaného Adventure Menu, které je v tu chvíli k nezaplacení. Indické kuře ve stanu zmítaném větrem? To je sen! Už nám chyběla jen jediná věc – míč proti trudomyslnosti.

Zimní táboření

Zimní táboření se od toho letního v ledasčem liší. Rozdílů by se dalo najít nespočet, tím hlavním je všudypřítomný sníh a mráz, se kterými je třeba neustále kalkulovat a přizpůsobovat mu své nocoviště. Existuje několik variant, jak dosáhnout příjemného spánku v přírodě v průběhu zimních měsíců. Tou, co vás asi napadla jako první a kterou jsme si také my vybrali, je spaní ve stanu. 

Správný výběr místa je tak naprosto zásadní. Je důležité, aby bylo místo chráněné před nárazy větru, jež bývají v zimních horách zvláště silné a ledové. Toho můžete dosáhnout například udusáním podkladu pod stanem a vyhloubením malého záhrabu nebo vybudováním ochranného valu. Tím omezíme zafukování větru mezi tropiko a moskytiéru. Ideální je samozřejmě mít buď zimní stan se sněhovými límci anebo horolezecký jednoplášťový.

Divoká příroda a správné rozhodnutí

Ráno nás budí silný vítr a všudypřítomná vlhkost. Vstávat se nám moc nechtělo, ale měli jsme před sebou dlouhý den, tak nám nic jiného nezbývá. Házíme do sebe ovesnou kaši a čaj, balíme věci, nasazujeme sněžnice a vyrážíme na cestu. Po prvních 100 metrech chůze obcházíme vysokou převěj, což se ukazuje jako problém značně prodlužující trasu. Sníh na hřebeni je vyfoukaný. Proto se rozhodujeme vyměnit sněžnice za nesmeky. S extrémně silným větrem se ale nic dělat nedá, a to je v tu chvíli největší problém. Opírá se nám do batohů takovým způsobem, že téměř nejsme schopni stát na nohou. 

V tu chvíli začíná být jasné, že se k winterraumu asi nedostaneme. Situaci začíná komplikovat ještě hustá mlha, která se drží na vrcholcích. Děláme tedy rozumné rozhodnutí, ač jsme se na hlavní vrchol dost těšili, radši volíme bezpečnější trasu. Než abychom se na hřebeni ztratili a zabloudili do lavinových svahů, to radši sestoupíme na bezpečnější trasu v úbočích.

Kousek se vracíme a vydáváme se úbočím hory Staritzen-Ostgipfel. Při pauze na oběd opět měníme nesmeky za sněžnice a pokračujeme dál. Po zhruba dvanácti kilometrech v náročném terénu začínáme hledat místo na stan. V módní přehlídce vítězí lesní mýtinka s výhledem na skalní stěnu.

Druhá noc prý bývá horší – ne však ta naše!

Kopání záhrabu a stavění stanu je vzhledem k počasí výrazně příjemnější záležitost něž minule. Jediné, co opět komplikuje náš večer, je vlhkost ve stanu z tajícího sněhu i vlhkost, která zůstává v našich věcech z předchozí noci. Adventure Menu nám opět výrazně zlepšuje náladu a po dlouhém dni rozhodně není problém usnout. Ze spánku spravedlivých nás jen občas budí silné poryvy větru. 

Dovolená končí, slunce vylézá

Ranní paprsky jsou po dvou dnech v mlze velmi příjemným překvapením. Po snídani a fotografické pauze pokračujeme po úbočí hory Staritzen-Ostgipfel, nyní už směrem na parkoviště. Jak už to tak bývá – do krajiny se vkrádá krásné počasí zrovna ve chvíli, kdy naše dovolená pomalu končí. Cestou potkáváme první lidi, skialpinisty stoupající směrem na hřeben. Po zhruba čtyřech kilometrech chůze na sněžnicích se dostáváme k autu a vyrážíme směr Linz. Domů, do Prahy, do lékárny...