PŘEŽITÍ V EXTRÉMNÍCH ZIMNÍCH PODMÍNKÁCH (2)

Druhým dílem navazujeme na článek o výbavě do extrémních mrazů. Tentokrát se zaměříme na obuv a prostředky pro spánek, z něhož se ještě hodláme probudit. Autorem není nikdo jiný než Dalibor Beneš – „pomalý dobrodruh“, jak sám sebe nazývá – s mnohaletými zkušenostmi s dlouhodobým pobytem v přírodě za nižších než nízkých teplot. 

Obutí do extrémních podmínek

Boty jsem na svých cestách řešil s ohledem na způsob pohybu krajinou. Jiné boty jsem měl při putování na lyžích a se saněmi za sebou, jiné při jízdě na koloběžce nebo s vozíkem.  Na lyže, ale i na sněžnice jsem si pořídil kanadské boty Sorel Glacier. Jsou to robustní vícevrstvé válenky s kaučukovou spodní částí a s vyjímatelnou termovložkou. Jsou psané do -70 °C. To lze na zeměkouli prakticky ověřit snad jen v Antarktidě. Mohu potvrdit jen to, že při -50 °C jsou stále velmi komfortní. (V současné době nemá Sorel model Glacier v nabídce. Pro skromnější účely jsou k dostání Sorel Caribou s použitím do -40 °C – pozn. red.)

I nohy se však potí a opět nastává i u bot boj s vlhkostí. Já používal vrstvený systém s parozábranou:
- tenká ponožka z umělých vláken na holé kůži
- na ponožce igelit, stačí vyšší pytlík (chce to mít jich více v zásobě pro případ protržení)
- na igelitu tlustá vlněná ponožka, anebo i dvě
- termovložka Sorel
- vlastní boty Sorel

Igelit zabrání proniknutí vlhkosti do dalších vrstev, a tím pádem se jejich schopnost izolace nezhoršuje. Tenká ponožka pod igelitem sice zvlhla, ale večer ve stanu jsem ji nechával vedle spacáku vymrazit. Led se oklepal a mohla se dále používat. Boty Sorel sloužily při cestách na lyžích na Polárním Urale nebo na Karském moři vynikajícím způsobem. Snadno se zouvají a obouvají. Kdo zažil časté noční nutkání, kdy je třeba rychle opustit spacák a v pár vteřinách se obout, pochopí. Na Urale moje boty sloužily v noci všem. Všichni měli noční nutkání...

Boty mají však i nevýhodu. Sorelky jsou velmi objemné a do lyží je pro ně potřeba speciální vázání. Boty váží okolo 3 kg a na dlouhé pochody pěšky nejsou vzhledem ke své váze nejvhodnější. Třeba na cestě po Jakutsku nebo na Bajkale jsem používal nízké běžecké boty s hřeby. S hřeby proto, že mé cesty vedly po ledu i po umydlených sněhových cestách. Boty byly o dvě a půl čísla větší, než běžně používám, a v nich již výše popisovaný systém vrstev s parozábranou. 

Na botě jsem měl zvenčí ještě našitý krycí návlek z neoprenu až nad kotníky a se zipem. Ten brání úniku tepla a je vodonepropustný, což však nevadí. Vnitřní vlhkost zůstává pod igelitem a případná vnější se do boty nedostane. Vnitřní vlněné ponožky tak zůstanou suché. A zase – toto platí jen v případě, že se nepropadnete do vody jako třeba já na Bajkale nebo na Suchaše na Kolymě.

Spaní za nízkých teplot

Stanů je na trhu nepřeberné množství. Já se zmíním jen o těch, které jsem používal ať už ve skupině nebo sám. Na Polární Ural jsme se měli vydat v šesti lidech a bylo třeba řešit stan, či stany. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si společně s kamarádem Tomášem a další pomocnicí stan sami vyrobili. Z padáku. Rusové mají velké zkušenosti s dlouhodobým pobytem v podmínkách zimní Sibiře. Cesty podnikají ve skupinách více lidí. Mají jednoplášťový stan pro celou skupinu, často bez podlážky, a v něm plechová kamínka. Já se jimi nechal inspirovat.

Sehnal jsem padák ze stíhačky MIG 21, která kdysi určitě chránila náš spravedlivý spánek (che, che). Padák byl z poctivého hedvábí a my z něj ušili osmiboké šapitó. Mělo podlážku z jemné nylonové síťoviny, odklápěcí segment v podlaze pro vaření a v nouzi i pro činnost, kterou si jistě dovedete představit. Dokonce jsme měli i okénko. Stan měl středovou podpěru a dílčí podpěry ve vrcholech osmihranu. Na vše postačily hůlky čtyř lyžařů a jejich lyže. Vážil 5,5 kg, což pro šest možných nocležníků není mnoho. My jsme byli nakonec jen čtyři.

Stan do velkých mrazů

I pro stan platí to, co jsem již zmiňoval. Ve velkých mrazech déšť a mokrý sníh nehrozí, hedvábí je perfektně paropropustné a i síťovina podlážky pomáhala snižovat vlhkost ve stanu. A to bylo opravdu potřeba, protože jsme ve stanu i vařili. Výhodou stanu byla jistě i nízká váha. Jo a abych nezapomněl – u středové tyče se daly pořádat i taneční večírky.

Jelikož jsem kutil domácí, tak jsem si ušil na sólo cestu na Bajkal další stan ze zbytků padáku. Stan pouze pro jednoho, a to po vzoru stanu Hilleberg Akto. Byl to boj a já jsem byl hodně umanutý. Po celém bytě se povalovaly kusy látek. V tom pobíhal pes, manželka a jen ta tchyně se toho bohužel nedožila. Nitě jsme měli i v polévce. Byl to jistě nejdražší stan naší galaxie, protože počet hodin práce dosti výrazně překročil stovku. Ale povedlo se. Stan vážil 1,8 kg a vydržel i bajkalskou vichřici zvanou Sarma.

Vy jistě nepůjdete v mých šlépějích a stan si koupíte. I já jsem si nakonec koupil na mou další cestu stan Fjällräven Abisko Lite 1. Je v podstatě totožný s tím, co jsem si ušil. Je však samozřejmě ze špičkových materiálů a s detaily, kterých jsem já nemohl dosáhnout. Je dvouplášťový, a přesto s váhou 1,9 kg. Vnitřní i vnější díl je spojen a rychle se staví.

Má dispozici, která mě, osamělému poutníkovi, vyhovuje. Ležíte v podélné ose odděleni od předsíňky stěnou se zipem. Jen zde máte podlážku a můžete v nouzi vařit ze spacáku v předsíňce. Tam máte vařič, a když něco vylijete, jde to do sněhu. A mohou tam jít i jiné věci, jste-li dostatečně pružní a dokážete patřičně vystrčit střední část těla do předsíňky. Nebojte, mráz na Sibiři se ve vteřině postará.

Spacák do velké zimy

Vedou se debaty, zda do spacáků patří spíše peří, nebo duté vlákno. Obojí má své. Já si před cestou na Polární Ural pořídil norský spacák Nanok -45 s dutým vláknem. Měl jsem totiž obavy z vyšší vlhkosti vzduchu v oblasti poblíž Severního ledového oceánu. Vážil 3,8 kg a byla to neskutečná obluda. Jeli jsme tam však železnicí, a tak s vahou a objemem nebyl problém. Spaní bylo komfortní i v teplotách blížících se -40 °C. Postupem času i on slehával a teplotní komfort klesal. Nebyl špatný, ale na další cesty, kde bylo nutno šetřit místem i váhou, jsem se vybavil péřovým, a to i na cestu na Karské moře. Nanok nakonec skončil v Magadanu u sibiřské divoženky Aljonky.

Měl jsem péřový spacák Looping 1200 opět od Sira Josepha. Nedám prostě na výrobky Sira Josepha dopustit. Vážil 2 kg a o jeho parametrech se jistě můžete dočíst. Osvědčil se mi i na Karském moři, kde byla i otevřená vodní hladina a vyšší vzdušná vlhkost. Bylo však třeba ho opečovávat. Ve stanu jsme s parťákem Péťou nevařili a přes den se spacák vezl rozprostřen na saních, aby se vymrazil. I parťák si pořídil Loopinga a v těchto spacácích jsme strávili mimo jiné i noc poblíž Ojmjakonu, kdy venku bylo -53 °C a ve stanu před usnutím krásných -48 °C. Musím však podotknout, že jsme v tu chvíli měli nečestně pod sebou medvědí kožešiny, které nám přinesl chlap ze vzdálené chalupy, co nechápal, proč nejdeme spát k němu domů.

I Looping 1200 však má své limity v situaci, kdy ho dlouhodobě používáte a není možnost ho vysoušet. Nevidíte na něm vlhnutí, ale přece jen se plní ledovými krystalky. Slouží dále, ale komfort klesá a já pak po jedenácti nocích venku, kdy byl spacák přes den sbalen v brašně na koloběžce, sledoval, jak se v teple jedné jakutské chalupy pod ním tvoří loužička. Přes noc vyschnul a dobře sloužil dále. Můj milovaný Looping nakonec spočinul v Sredněkolymsku, v dalekém Jakutsku, společně s mnoha dalšími věcmi z mé výbavy. A mě se po něm stýská. Ale to je jiná historie...

Na jaké karimatce spát v zimě?

Zbývá podložka pod spacák. Nepoužívám nafukovací, snad z obavy, že jí bude nutno dofukovat a vnášet do ní vlhkost. Možná i z obavy, že se protrhne. Používal jsem profilovanou podložku Therm-A-Rest Z a na ní zkrácenou běžnou pěnovou podložku. Měl jsem k ní citový vztah, protože na ní sedávalo pozadí mé ženy a když mi ji na Bajkale vzal vítr, musel jsem spát na batohu... Takže opět: Pozor na vítr!

Vítr fouká.
Ne vždy si jen brouká.
Když nebrouká,
funí.
Když nefuní,
duní.
Z dunění je vytí – 
a podložka je v řiti!

>>> Předchozí díl o oblečení do velekrutých mrazů: PŘEŽITÍ V EXTRÉMNÍCH ZIMNÍCH PODMÍNKÁCH (1)